Ahoj, snad tu už budu zase častěji. Poslechnul jsem si zbývající desky a přidávám krátké ohodnocení. Jsou to spíš takové první dojmy, něco by se asi trochu změnilo, kdybych to víc naposlouchal a zažil. Znal jsem jenom Persona Grata, tam to bylo spíš připomenutí.
Jakszyk, Fripp And Collins – A Scarcity Of Miracles
Toto mě docela mile překvapilo, čekal jsem větší podivnost ve stylu King Crimson, od kterých rozhodně neberu vše. Celkově zadumaná pomalejší muzika, ale má to svoji atmosféru. Od začátku mě zaujala baskytara i bicí, ale hlavně ta basa je luxusní. Zpěv plní svůj účel a k hudbě se hodí. Moc mě nebavily ty improvizované části, ale většinou je to jen jako intro. Tedy až na poslední skladbu, ta mě nebavila. A mohlo by tam být méně saxofonu, ten mi to trochu narušoval. Ale jinak pěkná deska, která stojí za proposlouchání, zaujalo mě to už na první pokus.
4/5
________________________________________
Dux – 1986 Vladimír Padrůněk In Memoriam
Tuzemský hardrock částečně ovlivněný Deep Purple a Uriah Heep. Aspoň v prvních dvou písničkách, které jsou docela dobré, ale potom mě to bavilo čím dál méně. Konec zase o něco lepší. Zvuk bicích se mi zdá mnohem horší než zbytek a jednotlivé skladby jsou nějak zvukově nevyvážené, nevím, jestli to je klasická deska nebo výběr. Jinak nástroje dobré, zpěv mě tolik nezaujal a samotné skladby nic moc. Navíc je pro mě vždy spíš na obtíž ta čeština, tak už to prostě mám. Víc se mi líbí rychlejší písničky, ale není tu nic, co by mě vyloženě zaujalo, nebo dalo důvod se k tomu vracet. V tomhle stylu jsou kvanta lepší muziky.
2/5
________________________________________
Lucifer’s Friend – Banquet
I když mám rád hlas Johna Lawtona v Uriah Heep, jeho kapele Lucifer’s Friend jsem nikdy nevěnoval pozornost a Banquet z roku 1974 je nyní moje první seznámení s její tvorbou. A hned taková výborná věc. Kombinace šlapavého jazzrocku a popu, zcela přirozené propojení s dechy a orchestrem, výrazná baskytara, plno zábavných motivů a melodií a vyhrávek, i při té komplexnosti dost chytlavá hudba. Lawton zní samozřejmě báječně, ale celkově mě to hodně baví.
4/5
________________________________________
Persona Grata – Reaching The Places High Above
Slovenská kapela Persona Grata, tehdy ještě pod názvem Persona Non Grata, (nejen) mě uchvátila svým vystoupením na malém Indigofestu v roce 2004, kde předvedli suverénní progmetalovou jízdu. Na desku se nějaký čas muselo počkat, nejdříve přišlo demo/EP Kus hry (vypálené, takže si brzy přestalo rozumět s mým přehrávačem) a až za několik dalších let (2013) plnohodnotné debutové album Reaching Places High Above. Hodně jsem se na něj těšil a objednal hned, jak bylo k dostání, ale bohužel nadšení z něj nebylo už takové, jak jsem čekal. Vůbec to není tím, že by šlo o špatnou desku, ale asi pro mě přišla pozdě, v nesprávnou chvíli, už nevím přesně, ale i když oceňuji její kvality, není to nahrávka, ke které bych se pravidelně vracel. Ale když už si ji pustím, dovedu si ji užít a dobře na mě působila i po více než deseti letech od vydání, když píšu tyto řádky. Středobodem desky je pro mě instrumentálka Orient Express, včetně úvodu Istanbul a závěru Venice třináct a půl minuty progrock/metalového blaha. Proměnlivá, zábavná a instrumentálně bravurně zvládnutá skladba, která uteče mnohem rychleji, než se podle stopáže zdá. Právě tato zazněla už na Indigofestu a objevila se i na demu Kus hry, takže ji mám i nejvíc zažitou. Ovšem i zbývající tři delší skladby mají co nabídnout. Ty už jsou zpívané, objevuje se v nich ženský i převažující mužský hlas. Právě ten mužský zpěv považuji za slabší, nevím, jestli je to angličtinou nebo hlasem, ale něco mi na něm úplně nesedí. Ale žádná tragédie to zase není, spíš jde o to, že instrumentální stránka je na tak vysoké úrovni, ke které zpěv nedosáhne. Ale přeci jen je celá deska spíše o ostatních nástrojích, u kterých opravdu není co vytknout a je nutno vyzdvihnout klávesy a kytaru, ale rytmika moc nezaostává. Příjemné je i zpestření v podobě flétny. Ani po kompoziční stránce nemám nejmenší připomínky. I když jsou skladby delší a plné různých motivů, netrpí přeplácaností a zdlouhavosti, vše je přehledné, všechny nástroje slyšitelné a je radost to poslouchat. Mnohá zvučnější jména na scéně by se mohla klidně trochu přiučit, včetně Dream Theater, kteří kapelu bezesporu také ovlivnili, ale produkce jejich desek je bídná.
5/5
________________________________________
Return To Forever – Where Have I Known You Before
Název kapely je mi povědomý, ale vůbec netuším, proč jsem si myslel, že to je nějaká současná metalová kapela. To jsem byl úplně vedle. Rok vydání Where Have I Known You Before je 1974, v sestavě i mě velmi známá jména jazzové scény Chick Corea, Al Di Meola a Stanley Clarke, i když jejich tvorbu neznám, a k nim bubeník Lenny White. Desku jsem si pustil hned po Banquet od Lucifer’s Friend a první skladba Vulcan Worlds, byla z podobného ranku. I když bez zpěvu, dechů a smyčců, je stejně chytlavá. Dá se říct, že mě hned k této desce přitáhla, ale potom dál je to přeci jen náročnější poslech a přitažlivost polevila. Celá deska je instrumentální, z osmi skladeb jsou tři krátké klavírní mezihry, které mě moc nebaví, ale jinak i tady táhnoucí rytmika, hodně syntezátorů, fajnová kytara. Lze obdivovat všechny muzikanty, dobře se to poslouchá a je to stále celkem přístupné nejen pro jazzmany, ale asi by mě to víc bavilo naživo než z desky.
3/5
________________________________________
Mr. Bugnle – California
O Mr. Bungle vím jenom to, že tam působí Mike Patton ze známějších Faith No More a že co jsem kdysi slyšel nějakou ukázku (nevím, co to bylo), tak bylo naprosto šílené a pro mě neposlouchatelné. Proto mě překvapilo, že deska California je docela přijatelná, pokud vám tedy nevadí podivnosti a rockové experimenty. Ono je to vlastně podobně ujeté, jak nedávno hodnocený Lil’ Beethoven od Sparks. Ne že by měli něco společného, každé je podivné jiným způsobem, ale obojí je těžko zařaditelné, obojí je dost hravé a ani od jednoho netušíte, co přijde. Mr. Bungle je trošku jako když pejsek s kočičkou pekli dort, ale svým způsobem to umí být zábavné. Rozhodně zajímavé a stojí za poslech.
3/5
|
Registrace nového uživatele 
